Když grál vydá duhu...
22. dubna 2012 v 9:04 | Renata Štulcová
|
Psaní
Tenhle článek bude možná pro všechny, možná pro lidi, co píšou o realitě, možná hlavně pro autory fantasy. Uvidíte, pokud si poskládáte věci, které vám nabídnu, do souvislostí.
.
Neboť aspoň já mám tu zkušenost, že vše, co zažiju se v mém psaní objeví. Jenže ne přímo tak, jak jsem to zažila a viděla či cítila.
.
Ony ty vjemy vyvolávají asociace a obrazy, a ty se pak v mém psaní objevují.
.
.
Ráno jsem se podívala na oblohu a nevěřila vlastním uším, když předpovědi z rádia říkaly, že bude pršet a pršet a pršet. Mým třetím oborem, který jsem vystudovala, je geografie, tudíž jsem absolvovala i čtyři semestry meteorologie a přesně vím podle mraků, co nás čeká, jaké další mraky jsou za obzorem.
.
Říkala jsem si, že za obzorem už v tu chvíli musí být bílá velká oblaka plující vysoko, jak o nich Karel Hynek Mácha tak krásně píše: ... bílé obláčky dálným nebem plynou... tam na své pouti pozdravujte zemi...
.
Ačkoli se z éteru linulo cosi o obloze, která se zatahuje zleva zprava zdola shora, bílá oblaka opravdu přišla. :-) A s nimi počasí na opalování.
.
A už vás nebudu napínat, jela jsem do Prahy s dalšími lidmi vyjádřit svůj názor. Nejsem v žádné straně ani organizaci. Jsem prostě já a nesnáším a není mi lhostejná nespravedlnost, lhaní a ubližování druhým.
.
A protože jsem měla v sobotu volno, nemusela jsem do práce, mohla jsem se vydat tam, kam my Češi chodíme - k vzácnému rytíři, knížeti Václavovi..
Než jsem vyšla z domu, zamyslela jsem se jako bardka (to vypisovat nebudu, autoři fantasy si určitě domyslí). Pouze bych poznamenala pro lidi, co vidí souvislosti, že právě v sobotu byla Luna v novu, a to znamená obrovskou sílu z hlubin.
.
Na krk jsem si pověsila triskelion, který nosím zřídka, protože stále musím odpovídat na dotazy, co to má znamenat.
A když jsem při pohledu na hodinky zjistila, že mám ještě čas, zamíchala jsem své druidské karty s otázkou k shromáždění. A vytáhla jsem si kartu, kterou vidíte v úvodu článku. A tak karta mi připomněla tohoto rytíře:
.
.
Tak jo, dobrý, řekla jsem si při pohledu na kartu a šlo se.
.
V Praze při procházce v davu jsem vnímala bubny, vnitřní sílu lidí, nad mnoha otázkami jsem přemýšlela, občas i fotila. Lidé byli skvělí a počasí tak fotogenické, ale já s sebou měla jen maličký mobil. A pak ruce jsem potřebovala k tleskání. Takže jsem mobil na rynku uklidila.
.
Ale ono se na narvaném Václavském rynku stejně blbě fotilo. Hlava na hlavě, na metru čtverečním až pět lidí. A to jsme měli štěstí, že jsme tam přišli včas a nezůstali v postranních ulicích jako další davy. Jelikož má Václavák rozlohu 40 920 metrů čtverečních, a po vynásobení hustotou tak 4 lidí na jednom metru, si rychle domyslíte, že se sešlo mnohem více lidí, než hlásila média. A to stály davy ještě v postranních ulicích. 
.
Oficiální čísla nezapočítávají nás - neodboráře. A to, co se říká oficiálně nejen o počtu účastníků, zní téměř na slova stejně jako to, co jsme slyšeli v roce 1989.
.
Pouze páni nahoře zapomněli, že lidé nezapomněli a už těm řečem ani trochu nevěří. Navíc lidé z celé republiky fotili a natáčeli, hned odesílali informace po celé zemi.
.
A nyní další fotka. Právě jsme odbočili z magistrály a směřujeme tam, kde čekají ti, kdo přijeli dříve a Pražané.
.
.
A to už je po ukončení. Z nacpaného náměstí se obtížně odchází. Lidé však v klidu náměstí opustili a v pokoji jeli domů.
.
.
A kde byl ten grál, který nabízí rytíř na kartě? se jistě ptáte.
Kde ten na náměstí byl?
Není to jen fantazie?
On tam byl. Hmatatelný i nehmatatelný. O tom nehmatatelném se dají napsat knihy a přesto ho my lidé nepochopíme..
Ten hmatatelný jsem viděla jako červený kalich na černém pozadí - na husitské korouhvi, kterou kdosi držel na protilehlé straně náměstí. Fotka se mi nepovedla, ale na internetu je vše, tak se na náš hustiský grál podívejte.
.
Víte, že kalich patřil ke křesťanské liturgii, protože navazovala na tu keltskou, kam patřil také. A víte, že kalich byl zakázán v Evropě církví v 11. - 12. století a nám Čechům ho zakázal ten prokletý koncil roku 1415? Proč asi? Protože se báli kalicha jako připomínky, dávného předkřesťanského symbolu. Historie je zajímavá a jednoduchá, pořád se opakuje.
Protože se báli kalicha jako připomínky, dávného předkřesťanského symbolu. Historie je zajímavá a jednoduchá, pořád se opakuje..
A cestou domů zapršel už téměř májový deštík, vyšla duha a na konci duhy se schovává co? Přece keltský kotel, grál obsahující poklad… A tím pokladem se myslí mnohem vzácnější věci než pár mincí...
.
Vydat knihu v zahraničí?
20. listopadu 2011 v 19:22 | Renata Štulcová
|
Psaní
Jak vydat knihu v zahraničí?
Kdo ze spisovatelů by nesnil o tom, že mu kniha vyjde v cizině. Já jsem o tom samozřejmě snila také.
.
Ale svůj sen jsem řadila mezi sny naprosto nereálné.
.
A ono se to nakonec povedlo. A to přímo svérázným způsobem.
.
Vyšla mi v zahraničí kniha, která tady u nás doma nevyšla.
.
Pokud znáte azbuku, tak už podle obálky jste poznali, že se kniha jmenuje Strážci sedmi divů světa a že vyšla v Rusku. V zemi s obrovských trhem.
.
O čem či o kom kniha vypráví?
.
O čtrnáctiletém Pierrovi Champollionovi, který jako takový mladý Indiana Jones pátrá motivech záhadné vraždy slavného egyptologa. Pátrání se točí kolem divů světa, jak je ostatně jasné z názvu knihy.
.
Pierre nepátrá sám, ale společně se svým otcem (egyptologem), jeho egyptským kolegou a hlavně s Amisi, dcerou tohoto kolegy.
.
Kniha kromě tajemného příběhu a úžasných ilustrací Jana Klimeše obsahuje historické údaje o jednotlivých divech světa, mapky, plánky, rébusy. Bonusem knihy jsou tarotové karty, které si Amisi bere s sebou na cestu. Čtenář si je může vykládat i poté, kdy knihu dočte.
.
Neprozradím, co Amisi s Pierrem odhalí, neprozradím, jak se dostala kniha do Ruska, ale aspoň vám nabídnu ochutnávku ilustrací. Koupit si knihu můžete nejen v Rusku, ale například také na Ukrajině, v Bělorusku, Kazachstánu a jinde. Pokud máte zrovna cestu na Bajkal, tak ji mají v několika knihkupectvích v Irkutsku. 
Já jen doufám, že se to jednou povede, a kniha vyjde i v naší zemi. Tak držte palce.
.
.
.
.
.
.
Inspirace spisovatelky (4)
20. listopadu 2011 v 11:20 | Renata Štulcová
|
Psaní
Popis prostředí - fotografie
Předem se musím přiznat, že nemám ráda dlouhé popisy. Nerada je čtu a nerada je píšu. Avšak děj a postavy musí být někde ukotveny, jinak by se příběhu nedalo věřit. . Kdybych napsala jen "stáli v hradní jídelně", je to málo. Popis musí obsahovat určité detaily, kterými navodíme ve čtenáři pocit, že místo známe, že je skutečné. Čtenáře musíme do toho místa vtáhnout, aby měl při čtení dojem, že ho nejen vidí, ale cítí vůně, pachy, slyší zvuky kolem, vidí zajímavé detaily - třeba vzor potahů na židlích, odřenou tapetu pod vypínačem atd. . Náš popis musí ve čtenáři vyvolat dojem, že my autoři jsme tam v té scéně taky stáli. . No jo, jenže jak na to, když nejsme zrovna brouci Pytlíci a neznáme všechno a nebyli jsme všude?
.
Na tohle mám postup, který nepoužívám jen já sama. . Když jsem psala knihu Nemetonburk, musela jsem si vystavět v mysli hrad Nemetonburk. A to tak, aby si čtenář myslel, že existuje. V hlavě se mi tento hrad rodil, hradů znám spoustu, postupně jsem si vytvářela virtuální sídlo, ale potřebovala jsem detaily. A tenkrát jsem v časopise Vlasta, který ležel v optice na stole (šla jsem si dát vyčistit brýle), spatřila článek a fotky hradu Český Šternberk. A bylo to. Hned jsem si zaběhla to vydání Vlasty koupit a obrázky byly doma. Kromě jídelny jsem využila i hradní knihovnu. Kdo četl Nemetonburk první a třetí knihu, tak ví, že se některé klíčové scény odehrávají ve veliké jídelně. Její foto nyní můžete vidět konečně tady a teď. . .
.
.
Asi se popis hradu během příběhu docela vydařil, protože ho mnoho čtenářů hledalo na mapě České republiky, a nechtějte vidět ty zklamané obličeje, když jsem na besedách oznamovala, že jejich oblíbený hrad Nemetonburk v naší realitě neexistuje. . Nejsem jediná, kdo si hledá skutečná místa, aby je pak využil ve spojení s fantazií. Určitě takhle postupují mnozí z vás. Postupoval takhle také autor Pána prstenů spisovatel J. R. R. Tolkien, například když popisoval templ, který dal Sauron vystavět Morgothovi v Númenoru. Tolkien studoval a pak učil na Univerzitě v Oxfordu. Tam dones najdete tzv. Radcliffe Camera, budovu knihovny. A právě tuto mírumilovnou budovu knihovny měl Tolkien na mysli, když strašný templ popisoval. . . .
.
Inspirace spisovatelky (3)
19. listopadu 2011 v 21:51 | Renata Štulcová
|
Psaní
Kdy začít s psaním?
To záleží jen na vás...
.
Se mnou to bylo tak: V devíti letech, když jsem chodila do třetí třídy, jsem doma oznámila, že budu psát knihy. Sedla jsem si k sešitu se širokými řádky, popsala jednu stránku a usoudila, že takovou čmáranici stejně nebude nikdo číst. A namísto psaní rukou jsem psala v myšlenkách.
.
Vypadalo to tak, že jsem si vytvářela příběhy v mysli jako filmy. Dopodrobna, veškeré detaily, jako kdybych je psala a natáčela. Když se mi zdálo, že se můj příběh začíná ubírat hloupým směrem, smazala jsem v hlavě část virtuálního filmu, vrátila se o kus zpátky a vymýšlela znovu. Den po dni, týden po týdnu. Nejčastěji cestou do školy nebo ze školy nebo při vyučování, když jsem se nudila. Po několika týdnech, kdy se mi zdálo, že už je příběh tak dlouhý, že se sám vyčerpal, jsem vyměnila prostředí, obsazení a vymýšlela novou zápletku.
.
Natrénovala jsem tak postupně svou mysl, že je schopná pracovat na příběhu i ve chvíli, kdy musím myslet na něco jiného.
.
Dvacet jedna let jsem si takhle vymýšlela i v době, kdy jsem už chodila do práce. Až jednou při školení jsem si o svém snu vyprávěla s kolegyní a došlo na následující rozhovor:
"A kdy ty knihy jako budeš psát?" ptala se ona.
"No, až budu v důchodu," já na to.
"Aha, v důchodu," zamračila se kolegyně. "Umíš si ale představit, že ti bude kolem sedmdesáti let, než ti pak knihu nějaké nakladatelství vydá, můžeš být už po smrti..."
.
Bylo rozhodnuto. Já se přece svých knih chci dožít. A tak jsem si řekla, že začínám. A protože nejsem troškař, začala jsem rovnou trilogií Nemetonburk, ke které ještě vytvářím velmi pomalu knihu Země hvězd - kniha O Zlaté bráně.
.
Měla jsem i to nezbytné štěstí, takže po trilogii Nemetonburk, následovala Růže a krokvice, Mojmír - Cesta pravého krále a nyní Rafaelova škola.
.
Opravdu záleží na každém, kdy začne psát. Někdo brzy, někdo později, někdo se rozepisuje celé dětství a mládí, někdo na spisovatele studuje školy, a někdo prostě zasedne v dospělosti a bez jakýchkoli školení napíše rovnou román.
.
Zápletky za vás dnes vymyslí i počítačové programy, ale to kouzlení se slovy, kterými spisovatel vtahuje čtenáře do děje, až čtenář zapomene téměř dýchat, to počítače nedovedou, to žádné učebnice nenaučí. S tím uměním se člověk rodí.
.
Kdysi mezi našimi keltskými předky se lidé s takovým nadáním stávali bardy a vyprávěli lidem příběhy. Dnes se jim říká spisovatelé, písničkáři...
Symbol bardů - ten geometrický obraz - vidíte v úvodu článku.
.
A já jen prostě chci říci, že pokud jste se spisovateli narodili, vypluje vaše spisovatelské nadání na povrch v každém případě. Ať už na spisovatele budete či nebudete studovat. Držím vám palce.
.
PS: Pokud se chystáte poslat svůj rukopis nějakému nakladatelství, neposílejte celý vytištěný rukopis. Nemají tam lidi, kteří by ho stihli přečíst.
Napište si krátce, tak na dvě strany obsah své knihy (To je docela obtížné).
Vypište postavy a k nim charakteristiky a co je čeká a nemine.
Nakonec vyberte buď první tři kapitoly, nebo kapitoly, o kterých si myslíte, že se vám povedly.
A to vše dejte do obálky a odešlete.
Pokud je v nakladatelství zaujme obsah vaší knihy a podle ukázek uvidí, že na to máte, požádají vás o celý rukopis.
Pokud se vám neozvou nebo vás odmítnou, neberte to tragicky. Můj Nemetonburk odmítlo devět nakladatelů, až ho přijal Albatros, který jsem oslovila jako poslední.
Inspirace spisovatelky (2)
12. srpna 2011 v 17:12 | Renata Štulcová
|
Psaní
Jak tvořím postavy
Pokud píšete, víte, jak obtížné je nepromítat stále do všech postav vaše chování, nálady, myšlenky. Hrdinové jsou potom svým chováním a řečí takové autorovy klony. Čtenář knihy má dojem, že v příběhu existuje jen jedna jediná postava a tou je vlastně autor.
.
A tak aby si hrdinové mých knih nebyli podobni jako vejce vejci, rozhlédnu se vždy po třídách, které učím (moje civilní zaměstnání je učitelka angličtiny a matematiky), a proto si žádné dítě v naší škole nemůže být jisté, jestli se právě ono neobjeví v knize.
.
Stejně tak se rozhlížím i po dospělých známých, jen vlastní rodinu vynechávám.
.
Když pak knihu píšu, představuji si, jak by se v té situaci chovala ona skutečná osoba. Představuju si její gesta, pohyby tváře, vybavuju si její charakteristická slova, vzpomínám na podobné situace, které jsem s tou osobou zažila.
.
Některé postavy v knihách si ale opravdu pouze vymyslím, prostě se náhle zjeví v mé mysli jako například Marina Fialková, hlavní hrdinka Rafaelovy školy.
.
Jestli jste zvědaví, jak je to s dalšími hrdiny Rafaelovy školy, tak Marinini spolužáci a spolužačky a většina studentů je podle skutečných postav, pouze mají jiná jména než ti skuteční.
Vyučující školy jsem zase vykreslila podle pedagogů, kteří mě za léta studií učili jak na gymnáziu, tak na vysoké škole. Občas to byli pěkní šílenci - viz profesor Zichermann, Portál, či angličtinářka Lejdyna (Té jsem dokonce nechala skutečnou přezdívku).
.
Další postavy (Aine, Pan - Černunnos, Arthos, Puk, Meluzína, Lucien, Flóra, atd.) jsou vymyšlené na základě naší dávné keltské, slovanské a také řecké mytologie, která s těmi předešlými velmi souvisí. Nemohu o těchto postavách nic moc dál prozrazovat, abych si sama sobě nespoilerovala děj Rafaelovy školy. To bych vám - čtenářům opravdu neudělala. Na to mám ještě pět a dvě třetiny dílu!
.
PS: Jak tvoříte postavy vy? Tedy pokud to není vaše výrobní tajemství...
Inspirace spisovatelky (1)
10. srpna 2011 v 8:58 | Renata Štulcová
|
Psaní
Každý, kdo se věnuje psaní, se možná zajímá o to, jakým způsobem píšou ti ostatní. Já sama si o inspiracích a metodách druhých také ráda povídám nebo čtu. Už jsem byla několikrát vyzvána, abych na blogu popsala své psaní. Když jsem o tom přemýšlela, došlo mi, že popsat psaní není na článek ale na knihu. Že na takové psaní působí vlivy ze všech stran a spojují se do mozaiky příběhu..
A tak možná bude nejlepší, když občas krátce popíšu to, co hrálo roli při práci na Rafaelově škole. A vy mně můžete zase napsat o svých inspiracích.
.
 |
.
A hned vám nabízím první inspiraci:
Někdy před sedmi lety, v době, kdy jsem psala druhou knihu Nemetonburku a netušila jsem, že jednou budu psát o víle Marině v Rafaelově škole, jsem se dostala do Ostré u Lysé nad Labem. Kdo to místo nezná, tak zatím netuší.
.
Jedná se o sídlo firmy Botanicus. Ano, je to ta bylinná firma, která pěstuje byliny a vyrábí bylinnou kosmetiku. V Ostré firma Botanicus provozuje středověké městečko a nádherné zahrady pro turisty. V Rafaelově škole je potom podobná firma, jíž jsem dala jméno Raphaelus. Kdo si přečte díl první a navštíví Botanicus v Ostré, tak uvidí tu podobnost.
.
Zde je odkaz na bohaté webové stránky firmy Botanicus, výlety tam nejsou nuda, jelikož se v tom jejich středověkém městečku stále něco děje: koncerty, šerm, výroba různých předmětů, kterou si můžete vyzkoušet i sami... K jídlu si můžete koupit středověká a keltská jídla.
.
Pokud máte chuť na virtuální prohlídku, klikejte na další odkaz
.
A zde pár fotografií
.
 |  |
 |  |
Mojmír - ukázka
Jičín - Město pohádky
12. září 2010 v 16:42 | Renata Štulcová
|
Besedy
Úplně první představení knihy Mojmír - Cesta pravého krále proběhlo na pohádkovém festivalu Jičín - Město pohádky 7. a 8. září 2010.
Když dorazil pohádkový průvod na Valdštejnovo náměstí a Jiří Lábus s Dlouhým (postava z pohádky K. J. Erbena, ne ten herec) převzali od starosty Jičína klíče od města, tedy převzali je pro všechny děti, nastoupili jsme na pódium my: ilustrátorka Renáta Fučíková, programový ředitel Albatrosu Ondřej Müller a já - spisovatelka.
V převleku, v hedvábném kostýmu a s velikou maketou knihy jsme představili Jičínu příběh Ječmínka - věčného krále Moravy.
Poté jsme pořádali dílnu kaligrafického písma a luštění hlaholice ve stánku naproti pódiu. Řekla bych, že to šlo přítomným velmi dobře.
Druhý den jsme besedovali s dětmi a s knihovnicemi.
Nejzajímavější otázka, kterou jsem dostala, a kterou jsem vůbec nečekala byla: "A kolikátý Mojmír to vlastně je?"
Neprozradím, co jsem odpověděla, protože bych prozrazovala cosi důležitého z příběhu.
A co vidíte na fotografiích?
Samozřejmě známou jičínskou věž, pod kterou měl Rumcajz ševcovnu.
Na židli před vlajkami ČR, Jičína a EU trůní maketa knihy Mojmír.
Okno se zelení mě zaujalo v galérii na zámku.
 |  |
Ječmínek v e-shopu
5. září 2010 v 14:00 | Renata Štulcová
|
E-shop
 | Historický fantasy cestopisný romantický příběh o tom, jak se z dvanáctiletého chlapce stal v dospělosti věčný král Moravy MojmírCesta pravého králeje k dostání v těchto e-shopech. Jejich seznam s odkazy najdete na následující stránce, přidala jsem i e-shopy na Slovensku |
Kdo ještě neví, o čem kniha je, nechť si přečte následující odstavec:
Před osmi sty lety se vydává na nelehkou cestu dvanáctiletý chlapec z rodu mocných králů, provázen přáteli a rytíři templářského řádu. Mojmírovo šestileté putování, plné nebezpečí a nástrah, vede od moravského Vlčnova přes rozbouřená moře, strmé hory, zničující pouště, hedvábnou stezku, Tibet, Čínu až do Mongolské říše, kde vládnou Čingischánovi potomci. V zemi předků však jeho šestiletá pouť nekončí. Mojmír má před sebou ještě jinou cestu, aby naplnil svůj osud i dávnou věštbu.
Mojmír je kniha o věčném králi Moravy. Kniha o lásce, která je ze tří věčných sil silou největší.
Kniha pro všechny: mládež, dospělé i děti.
Namlouvání a vtipné dohazování
25. srpna 2010 v 14:29 | Renata Štulcová
|
Film
Namlouvání a dohazování - věčné téma, které denně prožíváme a o kterém rádi čteme.
Když řeknu William Shakespeare, většina lidí si vybaví povinnou četbu, prostě - jakmile se dostane autor do školních čítanek, přestane být pro čtenáře zábavný. A přitom...
Chtěla bych vám představit jednu scénu z komedie Mnoho povyku pro nic (Much Ado About Nothing).
V následující scéně se snaží přátelé dát dohromady Benedicka s Beatrice. Mimochodem, ti dva se neustále hádají, a nyní se dozvídají, že se navzájem milují!
Scéna se odehrává v dramaticky vyhlížející zahradě (o takové zahradě sním) za zpěvu písně "Už více dámy neplačte...", hned po ní muži naoko debatují o tom, že Beatrice je do Benedicka zamilovaná. Benedick se schovává v keřích a kouzelně žasne.
Kdo si chce tuto scénu vychutnat, uvidí po písni v 1:08 odcházet otráveného Benedicka (Kenneth Branagh) a v 1:17 Don Pedro (Denzel Washington) zvolá: "Come hither Leonato, what was it you told me of today, that your niece Beatrice was in love with Signior Benedick?"
Benedick sebou praští za keři a začne herecký koncert... :-) , na který ani nepotřebujete umět anglicky.
Benedick jejich přehánění nemůže v první chvíli ani uvěřit, po jejich odchodu je celý rozjařený ze zjištění, že je milován. "Love me! Why?" vykřikuje.
V 6:36 se objeví Beatrice (Emma Thompson), aby Benedicka přivolala k večeři. Přijde jako správná semetrika a praví: "Against my will I am sent to bid you come in to dinner." (Proti mé vůli jsem byla poslána, abych vás pozvala k večeři.)
A Benedick usoudí v 7:51, že v té větě je dvojsmysl.
Stejný trik poté provedou dámy na Beatrice a ona se ptá, zda to může být pravda...
